Alexander Fleming pocházel ze Skotska, kde jeho rodiče a sourozenci hospodařili na farmě. Když mu v mládí otec zemřel, Flemingův starší bratr se ujal vedení 800 akrové farmy. Další bratr dokončil studium medicíny a otevřel si v Londýně praxi. Brzy potom se do Londýna odstěhovali čtyři Flemingovi bratři a sestra. Alec, jak mu říkali, se dostal do Londýna ve 14 letech. Po absolvování polytechnické školy byl zaměstnán u loďařské firmy, ale tam se mu moc nelíbilo. Když v roce 1900 vypukla válka mezi Spojeným královstvím a jeho koloniemi v jižní Africe, Alec a jeho dva bratři se přihlásili ke skotskému regimentu. Po návratu na popud staršího bratra Toma začal studovat medicínu (bakteriologii) na Lékařské škole Panny Marie v Londýně. Tam zůstal i po ukončení studia a zabýval se výzkumem bakteriálních nákaz.

Sir Alexander Fleming
(převzato z http://www.nobel.se/laureates/medicine-1945-1-bio.html)
(převzato z http://www.nobel.se/laureates/medicine-1945-1-bio.html)
Když vypukla 1. světová válka, velká část bakteriologické laboratoře byla přemístěna do Francie, aby tam vytvořila laboratoř polní nemocnice. Zde se Fleming setkal s drastickými projevy infekce, na kterou vojáci rychle umírali a která byla horší než nepřátelské letectvo. Fleming cítil, že zde musí být něco, co by mohlo s infekcí úspěšně bojovat, co by ji zastavilo. Objevil lysozym, enzym vyskytující se v mnoha tekutinách lidského těla (např. v slzách). Měl sice přírodní antibakteriální efekt, ale na silnou infekci nestačil. A tak Fleming hledal dál . . .

Flemingova fotografie misky s bakteriemi a penicilínem
¨(převzato z http://www.uel.ac.uk/research/rds/advances/penn.html)
¨(převzato z http://www.uel.ac.uk/research/rds/advances/penn.html)
Při svém pracovním nadšení a tempu neměl vždy tolik času, aby jím mohl "plýtvat" udržováním pořádku a čistoty v laboratoři. A tak, když se v září roku 1928 vrátil z dovolené, našel ve škopku haldu neumytých petriho misek, ve kterých pěstoval bakterie. Postupně je vkládal do mycího roztoku. Náhle se zarazil: plíseň na jedné misce sice narostla normálně, nenormální však bylo to, že kolem sebe zničila bakterie staphy lococcus. Odebral vzorek této modré plísně a zjistil, že patří do rodu Penicillium (později označena jako Penicillium notatum). Když svůj objev o rok později prezentoval, nevzbudila velký zájem, stejně jako publikování zprávy o penicilínu a jeho možném použití v British Journal of Experimental Pathology. Po nějakou dobu se Fleming snažil vypěstovat čistý penicilín, ale nedařilo se mu to.
Pokrok nastal až po roce 1935, kdy Australan Howard Florey, profesor patologie na Oxfordské univerzitě, a německý biochemik Ernst Chain se svým týmem začali experimentovat s penicilínovou plísní. Dostali se o krok dále než Fleming: nedělali pokusy jen na petriho miskách ale také na živých myších a později i na lidech. Pokusné podávání penicilínu prokázalo jeho neuvěřitelnou účinnost. To už tu byl rok 1941 a Británie vstoupila do války. Florey využívá svých konexí s Rockfellerovou nadací ve Spojených Státech, která pak sponzoruje další výzkum. Největším problémem byla dostatečná produkce penicilínu. Výroba byla obtížná a drahá. Florey odjel se svými spolupracovníky do Illinois v USA. Tamní zemědělské výzkumné středisko vyvinulo vhodný způsob fermentace, která je potřeba pro růst penicilínu. Kupodivu bylo zjištěno, že penicilín miluje kukuřici a produkce je tak 500 x větší než dříve. V té době vstupují do války i Spojené státy. Vláda má zájem na výrobě penicilínu a ustanovuje 21 chemických společností jeho výrobou. A tak zatímco od ledna do května 1943 se vyrobilo pouze 400 miliónů jednotek penicilínu, na konci války už to bylo 650 miliard. Prvními pacienty užívajícími penicilín byli vojáci 2. světové války.

(převzato z http://www.jenapharm.de/ehist.htm)
Od té doby zachránilo toto antibiotikum tisíce životů. Alexander Fleming obdržel 25 čestných titulů, 26 řádů, členství v 87 vědeckých akademiích a společnostech a 18 cen, z nichž nejprestižnější byla Nobelova cena, kterou obdržel v roce 1945 spolu s Floreyem a Chainem.