
ONA
Rozhlédla se. Její veliké oči se snažily najít to, co ji tolik znepokojovalo. Prudce se otočila a do obličeje jí spadlo několik neposlušných pramínků lesklých černých vlasů. Nakonec našla to, co hledala. Její zrak ulpěl na něm... V koutku úst se jí objevil jen nepatrný úsměv. Chladný a sebejistý. Jako byl on. Jenže on už věděl, co ho čeká. Vše bylo předem napsáno. Ona jen přišla vykonat to, co se prostě muselo stát. Teď už byla v klidu. Pomalu se narovnala a zvedla hlavu. Chladný úsměv se jí protáhl z koutku úst na celé rty. Toto drobné gesto jej nevědomky přimělo k tomu, že se naopak pokrčil. roztřásl se. To čekání bylo hrozné. Nakonec udělal několik kroků směrem k ní. A věděl naprosto přesně, pro co si jde. Jde si pro smrt.
Teď už svou tvář vystavovala dopadajícím kapkám. Řasenka jí pomalu stékala po tváři a společně s vodou jí špinila obličej. Ale nevadilo jí to. Teplá voda jí padala po těle a něžně laskala její světlou kůži. Sice ještě v myšlenkách měla události této noci, ale věděla, že společně s tmou se ztratí i ony. S vodou odtékalo napětí celého těla, ale i jeho krev, jež jí ulpěla na rukou. Otočila kohoutkem a voda v mžiku přestala téct. Téměř okamžitě se dostavil pocit chladu. Ovinula se tmavě modrým ručníkem, čímž ještě víc vynikly její dlouhé bílé nohy. Všimla si, že svítá. Jak slunce nabývalo na síle, ona ji ztrácela. Z úst jí unikl unavený výdech. Klesla k zemi. Vypadala tak křehce, ležíc na podlaze čisté bílé koupelny... Ale ta mrtvolná bledost by vyděsila snad každého.
Jenže pak se stalo to, na co již tak dlouho čekala. Konečně. Zatmění. Slunce se ztratilo. Místo něj zbyla jen tma. Tak dlouho očekávaná chvíle... Cítila, jak do ní znovu vstupuje síla. Otevřela oči. Už nemá moc času. Až se měsíc přehoupne zpět, bude ztracena. To, na čem tak usilovně pracovala bude zničeno. To nemůže připustit. Pomalu se zvedala. Vypadala jako právě narozené zvíře, zkoušející se prvně postavit. Zatmění ještě nebylo úplné. Musela. Ona to dokáže. Tuhle příležitost si už utéct nenechá. S obtížemi se konečně postavila. Při zápasu její vůle s tělem jí spadl ručník a odhalil její bezchybné tělo... Rozběhla se. Nemá času nazbyt. Tak krátký okamžik... Když vybíhala do ulice, již byla oblečená. Černá barva jejího oblečení vytvářela dokonalý kontrast s bílou pletí. Procházela ulicemi. Černé vlasy za ní vlály jako závoj. Teď byla její chvíle. Teď měla naprostou moc. Všechno patřlo jí. Kam dopadl třeba jen její pohled, všechno uvadalo a černalo. Její pohled zabíjel, ale i přinášel útěchu a klid. Vlna smutku a prázdna, černá vlna, se šířila jako by byla unášena větrem. Nebyla to jen vlna. Byla to ona sama. Všechno mizelo pod závojem tmy. Ano. Tentokrát to dokázala. Tentokrát už byla dostatečně silná ovládnout nejen sebe, ale i svého protivníka. Už neměl šanci. Vládne ona. již navždy. Již nikdy se slunce znovu neobjeví. Navždy bude tma.
Rozhlédla se. Její veliké oči se snažily najít to, co ji tolik znepokojovalo. Prudce se otočila a do obličeje jí spadlo několik neposlušných pramínků lesklých černých vlasů. Nakonec našla to, co hledala. Její zrak ulpěl na něm... V koutku úst se jí objevil jen nepatrný úsměv. Chladný a sebejistý. Jako byl on. Jenže on už věděl, co ho čeká. Vše bylo předem napsáno. Ona jen přišla vykonat to, co se prostě muselo stát. Teď už byla v klidu. Pomalu se narovnala a zvedla hlavu. Chladný úsměv se jí protáhl z koutku úst na celé rty. Toto drobné gesto jej nevědomky přimělo k tomu, že se naopak pokrčil. roztřásl se. To čekání bylo hrozné. Nakonec udělal několik kroků směrem k ní. A věděl naprosto přesně, pro co si jde. Jde si pro smrt.
Teď už svou tvář vystavovala dopadajícím kapkám. Řasenka jí pomalu stékala po tváři a společně s vodou jí špinila obličej. Ale nevadilo jí to. Teplá voda jí padala po těle a něžně laskala její světlou kůži. Sice ještě v myšlenkách měla události této noci, ale věděla, že společně s tmou se ztratí i ony. S vodou odtékalo napětí celého těla, ale i jeho krev, jež jí ulpěla na rukou. Otočila kohoutkem a voda v mžiku přestala téct. Téměř okamžitě se dostavil pocit chladu. Ovinula se tmavě modrým ručníkem, čímž ještě víc vynikly její dlouhé bílé nohy. Všimla si, že svítá. Jak slunce nabývalo na síle, ona ji ztrácela. Z úst jí unikl unavený výdech. Klesla k zemi. Vypadala tak křehce, ležíc na podlaze čisté bílé koupelny... Ale ta mrtvolná bledost by vyděsila snad každého.
Jenže pak se stalo to, na co již tak dlouho čekala. Konečně. Zatmění. Slunce se ztratilo. Místo něj zbyla jen tma. Tak dlouho očekávaná chvíle... Cítila, jak do ní znovu vstupuje síla. Otevřela oči. Už nemá moc času. Až se měsíc přehoupne zpět, bude ztracena. To, na čem tak usilovně pracovala bude zničeno. To nemůže připustit. Pomalu se zvedala. Vypadala jako právě narozené zvíře, zkoušející se prvně postavit. Zatmění ještě nebylo úplné. Musela. Ona to dokáže. Tuhle příležitost si už utéct nenechá. S obtížemi se konečně postavila. Při zápasu její vůle s tělem jí spadl ručník a odhalil její bezchybné tělo... Rozběhla se. Nemá času nazbyt. Tak krátký okamžik... Když vybíhala do ulice, již byla oblečená. Černá barva jejího oblečení vytvářela dokonalý kontrast s bílou pletí. Procházela ulicemi. Černé vlasy za ní vlály jako závoj. Teď byla její chvíle. Teď měla naprostou moc. Všechno patřlo jí. Kam dopadl třeba jen její pohled, všechno uvadalo a černalo. Její pohled zabíjel, ale i přinášel útěchu a klid. Vlna smutku a prázdna, černá vlna, se šířila jako by byla unášena větrem. Nebyla to jen vlna. Byla to ona sama. Všechno mizelo pod závojem tmy. Ano. Tentokrát to dokázala. Tentokrát už byla dostatečně silná ovládnout nejen sebe, ale i svého protivníka. Už neměl šanci. Vládne ona. již navždy. Již nikdy se slunce znovu neobjeví. Navždy bude tma.