close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
.........................Život je krátký, tak si ho važ!.........................

světlo mého života

7. dubna 2007 v 14:54 | Kvik |  povídky
Světlo mého života
Téměř průhledná záclonka se zatřepotala v mírném větříku a mezi jejími jemnými zahyby se do pokoje prodralo pár paprsků umělého světla pouliční lampy. Hrálo si se stíny, v přátelském obětí poskakovalo po místnosti, družně se držíc za ruce skotačilo do tajemného rytmu ticha a laskalo ostré hrany, obrušovalo jejich zjevnou realističnost. Násilně vnikalo dovnitř a měnilo hranatou skutečnost v oblou fantastiku.
A ona to světlo sledovala modrýma očima, v domění, že ji šálí zrak, v domění, že tma musí být neproniknutelná. Zachvěla se, když ji po tvářích pohladila další vlna milosrdného větru a přitáhla si peřinu až pod bradu. Černě nalakované palce ji zpoza nepříliš tlusté deky vykukovaly, ale ignorovala chlad, který šimral její chodidla.
Z druhého pokoje slyšela opilecký smích, škvírou pode dveřmi pronikal dusivý pach cigaret a nesl na svém hustém kouři poslední zbytky světla, pohasínajího za okny. Ačkoliv prosila, prosila o smilování tu hloupou lampu, babici odpornou a starou, jen aby nezhasínala, milosrdenctví se jí nedostávalo.
Měla chuť zakřičet, měla chuť jít na ulici a vysmát se jí do obličeje, říci ji, že na na ní není závislá. Že lampa přeci nemůže být a není sbormistrem neexistujícího sboru, že své housle může řídit sama. Ale nebyla by to pravda, nechtěla lhát, ne dnes, ne sobě a ne ji. Nechtěla lhát vlastnímu životu do tváře, protože věděla, že její lež by byla v tento čarovný večer daleko průhlednější než kdy jindy.
A tak ležela na posteli, a dívala se na tu lampu, na tu žárovku, jak ji uhasíná před očima, den se dnem, víc a víc. A viděla také, že se nikdo nezajímá, stará lampa, opotřebovaná a vespodu poškrábaná několika písmeny, pohasínala sama a jediným společníkem ji byl právě onen podpis, dvě hlásky na znamení lásky. Jak poeticky to zní. Také měla jedno znamení, ta modrooká dívka, jedno písmeno vyryté do dlaně, jednu jizvu, co se nikdy nezacelí.
Hořce teplá slza si razila cestičku od jejího oka k polštáři, než ji zamáčkla. Nemohla přece plakat, nikdo nepláče. Ta lampa je nahraditelná jako všechno a všichni jiní. Až tahle dožije svůj světlý život docela, přistaví sem novou a na její předchůdkyni si jen málokdo vzpomene.
Další záchvat smíchu se rozlehl v obývacím pokoji. Další proud cigaretového smradu se vřinul do pokoje, nikým nezván, nikým nevítán, se v něm rozvaloval, majetnicky se omotával kolem jejích věcí, vystrkoval ji z postele, popoháněl ji, vykopnul ji vlastními dveřmi a opovážil se s velkým nádechem ironie i zamávat. Zaklapnul vchodové dveře, a ona, nevěda jak, se objevila na ulici. Betonovém chodníku ztrácejím se ve všech rozích kolem ní.
Hrozivě ji obepínaly stíny, dlouhé, patřící ničemu, patřící do minulosti, rozplývaly se a zase se vracely, natahovaly dlouhé pařáty, zarývaly se do měkké kůže a táhly ji spletitými uličkami mezi auty. Násobily její klaustrofobický pocit, ale nebránila se jim, vedly ji k lampě, k její ochránkyni, jejímu umírajícímu životu, aby ji ukázaly poslední světlo. Uhasínající světlo, které viselo na zpřetrhaném provázku.
Objala ji, svou ochránkyni, svou nenáviděnou přítelkyni, nezajímala se, jak to možná vypadá kolemjdoucím. Kolemjdoucím, z jejichž zad vyrostla tmavá křídla. V jejichž rukou se najednou zrodily knihy a nože, jejichž ruce byly plné hlíny, z nichž někteří nesli lopaty a ti co šli v závěsu za nimi loudavým krokem? Co že to měli v unavených rukou? Je to snad? Ne, musí bláznit, nemohou ji nést rakev, nemohou to vědět. Přimknula se k chladné lampě o to silněji. Jak to, že si nikdo nevšiml? Nikdo si nevšiml, že jediná a poslední lampa v tomto podivném zákoutí skomírá?
Už ji neškrábal v krku těžký parfém linoucí se jejich bytem, v nose už ji nepálil dým z levných cigaret. Už cítila jen vůni listů spadnuvších na zem, aroma hlíny.
Padala, padala hlouběji a hlouběji, ruce odřené od kořenů v zemi, prorůstající ji skrz na skrz. Z rukou ji stékala krev, ale propadala se stále a pořád. Věděla, že jednou dopadne, dopadne až na dno. Ale jak daleko ještě může být? Nepříchází a nepříchází a ta dívka s nehty přetáhnutými tmavým lakem se ztrácí v obrovitánské černé jámě a jediné co vidí, je blikající lampa.
Kužel světla se stával méně zřetelným, ale viděla ho, ani na okamžik ho nespustila z očí. Nebyl už ani zdaleka tak jasný, problikával, intervaly mezi jednotlivým momenty se zkracovaly. A po neuvěřitelně dlouhé chvíli, chvíli tak dlouhé, že už se ani nezdála být pozemskou, lampa zhasla. A dívka dopadla na zem. S nelítostným a tvrdým žuchnutím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

zde klikni

KLIK!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama