close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
.........................Život je krátký, tak si ho važ!.........................

melodická

7. dubna 2007 v 14:53 | Kvik |  povídky
Melodická
Odbila jedenáctá hodina a ona odcházela ze třídy s nalepeným pohledem všech ostatních, usvědčena svým prázdným výrazem plná smíšených pocitů, ale s čistým svědomím, tak čistým, až ji to nahánělo hrůzu. Přemýšlela, koho napadne se zeptat, koho napadne, byť jen kraťoučká otázka, kam že to vlastně jde. Ale neřekli ani slovo a tak tedy mohla ponechat ty pusté, ubohé duše osamocené.
A o pár minut později seděla na opuštěné lavičce, s blokem v ruce, uchvácená tak jednoduchou zjevností, nadechujíc se čistého duchu, jenž hltala s nestoudnou nenasytností.
Oáza klidu mezi prostoduchými lidmi se ji otevřela a přestože kolem ní obcházely zdánlivě tmavé a bezvýrazné postavy, nikdy na ni nemohly dosáhnout, nikdy se ji nemohly dotknout ani jediným hloupým pohledem.
Černý havran dosedal k zemi s nádherným zašustěním křídel a sledoval její shrbenou chůzi. A v tu chvíli, kdy ho spatřila, zastavila se a nevědomky ponořeně kopírovala jeho kolébavě ladné pohyby.
Prázdné místo postavené uprostřed sídliště jako zastrčený ostrůvek z jiného světa, ostrůvek sebepoznání. "Vstup jen na vlastní nebezpečí," hlásil nápis u brány, ale ignorovala ho. Kráčela dlouhými kroky do nevelikého kopce, když se nad obzorem zjevil havran. Jako průvodce ji táhnul zatímco ona se oddávala do jeho širokých křídel, nechala se nést na podušce vytvořené ze slepé důvěry a snažila se potlačit ten zoufale umrtvující pocit viny a lži. Nedokázala ho nevnímat jakož nedokázala ani udržet na uzdě nahlodávajícího hada pochybností.
Došla k lavičce, dřevěné, znatelně použité, malé spáse v centru hnisající populace. Sedla si na slunce, hřející a nádherné a kruté zároveň. A čím víc ji pálilo do zad, tím více její křídla vadla. Hnila, nejen tělo zmítané obvyklými změnami, ale i duše, tolik malátná, nemocná a po kapce útěchy toužící.
Zavrkal holub, kolem ní se prohnalo udýchané dítě s nepatrným úsměvem na tváři. Tlukot srdce toho lidského mláděte byl hlasitý a silný, až nesnesitelně křiklavě šťastný. Záviděla mu tu stupidní nevědomost, láskyplné obětí neznáma. Protože až jednou ukousne lahodně vonící plod ze zakázaného stromu, nebude moci přestat. Nemě volala o pomoc, z hrdla se ji však nevydral ani jediný hlásek.
Znovu se nadechla a naslouchala melodičnosti ticha, té šeptající synfonii dětského vřeštění a startujících motorů a její křídla hynula pod neúprosnou září té žhnoucí hvězdy a nazvdory tomu, že to věděla, seděla stále téměř bez hnutí a vychutnávala si neustálou bolest. Bolest odplavující její vnitřní utrpení, cítila krev tekoucí ji po zádech stejně tak jako vražedné údery, jako odsouzenec na smrt dostává své rány od biče. A tyto pokořující rány stále roztrhávaly její silnou tělesnou skořápku pod kterou se skrývala nahá duše, nestydatě se promenádující po rozžhaveném uhlí.
Zdrádný vítr načechral přepečlivě upravené černé vlasy a horkost slunce nabrala větší síly. Najednou její tělo vzplanulo jako hořící pochodeň, nenávistně a zklamaně, rozsévajíc do okolí bídu a neskutečná muka.
A smrt tohoto temného anděla, pro nějž by se mohlo zdáti nevhodno uronit jen jedinou slzu, byla vykoupením. Jeho přítomnost nebude postrádána, ba naopak, stane se předmětem oslav a zbytky jeho těla, budící hrůzu, budou spáleny a rozmačkány ačkoliv jejich stopu nikdo nikdy nesmaže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama